V neděli měli Ráčkovi původně v plánu navštívit Českou Skalici, okolí vodní nádrže Rozkoš a snad stihnout čumendu i v Novém Městě nad Metují či Náchodě. Cestou necestou z Trutnova však jeli šakalými stezkami, které je zavály až k Ratibořicím. Pan Ráček měl tamní zámecký areál a celé Babiččino údolí prochozené již z dětství, tak novomanželce navrhl, že tam jen přizastaví, mrknou do zámeckého parku a vyrazí na další putování, ale paní Ráčkové se tam nakonec zalíbilo natolik, že ačkoliv Babička nepatří mezi její úplně nejoblíbenější literární díla, tak i přesto projevila přání tam zůstat a návštěvu původně plánovaných míst nechat na další dny.
V kraji Boženy Němcové nakonec prožili skoro celý den, až do pozdního odpoledne. Nejprve se při prohlídce krásných a celkem bohatě vyzdobených reprezentativních prostor ratibořického zámku seznámili nejen s celkem pikantním životem známé vévodkyně Zaháňské, ale také s osudy dalších majitelů zdejšího panství. Po hodince strávené s celkem příjemným a šikovným průvodcem a bandou více či méně otrávených spolunávštěvníků se Ráčkovi odebrali k individuálnímu průzkumu zámeckého parku a následně celého údolí, což bylo celkem o život, jelikož bylo po celé trase mraky lidí a cyklistů, takže focení nějakého zajímavého objektu vyžadovalo obrnění se trpělivostí a vyčkávání, aby člověk opravdu zvěčnil, co chtěl a neměl tam ještě k tomu něčí hlavu, ruku, či alespoň špičku boty. Paní Ráčková byla úplně fascinována tím, že většina návštěvníků kolem zámku jen proletěla téměř bez povšimnutí a pelášila si to směr k Babiččinu pomníku s dětmi či Starému Bělidlu, aby si tam cvakla selfie, v lepším případě chvilku pobyla v jeho okolí, v tom horším se otočila na patě a utíkala zpět k autu. S panem Ráčkem se nakonec tedy dohodli, že se sem ještě určitě vrátí, ale ne o červencové neděli, ale v klidnějším období mimo sezónu a v klidu si to tu projdou a nafotí, protože co krásných míst k zachycení cestou od zámku k Bělidlu potkali, ale prostě s jimi chtěných úhlů je kvůli všudypřítomným kolemjdoucím nemohli zachytit podle svých představ. Ale i tak si den v Babiččině údolí užili. Nahlédli do Starého Bělidla, od Viktorčina splavu došli pak až k Bílému mostu a od něho zpět k Babiččinu pomníku s dětmi, kdy se k jejich radosti tou dobou u něho nikdo neochomýtal, takže se u něho mohli také zvěčnit a pořádně si ho prohlédnout.
A jelikož se už připozdívalo a Ráčkovi měli v nohách už snad tisíc mil, tak se rozhodli pro obědovou pauzu. Na klobásu ze stánku neměli chuť, takže zdolali menší kopec k Penzionu Viktorka a poobědvali v něm. Otázkou ovšem bylo a je, jestli by ta klobása ze stánku nebyla bývala lepší. Jelikož je paní Ráčková milovnicí hermelínu a bramboráčků a pan Ráček se po ní musel opičit, tak si oba objednali to samé, bramboráčky plněné hermelínem. Popravdě napsáno z nich měli oba smíšené pocity. Přišlo jim, že nejsou domácí, ale kupované. Jako nebylo to úplně nejhorší, na uspokojení kručících bříšek to stačilo, ale… Asi jsou oba moc zmlsaní a mají od restaurací příliš vysoká očekávání. Názor nezměnily ani po následných palačinkách, o jejichž původu vedli také sáhodlouhou diskuzi. Ale co už. Energii dobili, takže se mohli vydat na další průzkum okolí pomníku. Chvilku před zavíračkou ještě využili možnost prohlídky interiéru zdejšího mlýna, vybaveného dobovými věcmi. Jako expozice se jim líbila, akorát je nemile překvapilo, že prohlídka nebyla komentovaná, třeba s předvedením některých exponátů, ale do packy jim byl jen vražen kus papíru s textem, aby si jej přečetli a mlýn si prošli sami. Nu, co už. Trošku je to teda rozladilo, ale učinili tak. Ještě pár cvaků exteriéru a vydali se oklikou na cestu k autu.
Zpět do Trutnova to pak vzali ještě se zajížďkou do České Skalice, kde se pokochali místním kostelem a Muzeem Boženy Němcové, kolem vodní nádrže Rozkoš a celou cestu zakončili výšlapem na rozhlednu v Žernově, z níž měli krásný rozhled do širokého dalekého okolí i na již zmíněnou vodní plochu.