Po snídani a naložení zavazadel do auta se Ráčkovi o úterním dopoledni vydali pomalu na cestu domů. Ale jelikož zážitků není nikdy dost a co dělat brzo doma, tak se rozhodli, i přes nepřízeň počasí, pro ještě jednu zajížďku a vyrazili se podívat na prohlídku jedné z největších vojenských pevností, Stachelberg.
Po příjezdu na parkoviště Ráčky překvapilo, jaký je o návštěvu daného areálu zájem. Všude plno aut a lidí. Již cestou od auta k hlavní pevnosti s pokladnou a muzeem začali v lese narážet na menší vojenské objekty nebo jejich základy. Co na ně však čekalo po vyjití z lesa, na to nebyl ani jeden z nich připraven. A kdo ví, co jejich pozornost upoutalo dřív. Zda obří betonová pevnost, hlavní atraktivita tohoto místa, s muzeem a vstupem do podzemí nebo nebo výhled na okolní krajinu. Jelikož však čas neúprosně letěl, tak se Ráčkovi dlouze nerozhlíželi a zamířili rovnou k pevnosti, aby si zakoupili vstupenku na prohlídku. Již samotný vstup dovnitř pevnosti byl zážitkem. Zkroutit se tak, aby se tam člověk vešel, vyžadovalo dosti obratnosti a trpělivosti od dalších turistů, protože hlavně v případě paní Ráčkové to byly opravdu nevídané manévry. Nakonec se však vše povedlo a Ráčkové se po zhlédnutí expozice muzea ve stísněné horní části pevnosti, vydali po 186 schodech zhruba 50 metrů pod zem, kde vyfasovali ochranné přilby a následovali průvodkyni po zdejších zpřístupněných zákoutích. Prohlídka byla velmi zajímavá, s poučným výkladem, historie místa pak byla dokreslena dobovými fotografiemi a popisky. Ráčkové byli z daného místa naprosto nadšeni, jen paní Ráčkové stále vrtalo hlavou, kudy poputují zpět na zemský povrch a tajně doufala, že spletitými chodbami dorazí k nějakému místu, kde vylezou pohodlněji, než výšlapem 186 schodů nahoru. Želbohu k jejímu smutku nebylo, jak jinak se dostat zpět, takže pustila všechny zbylé turisty před sebe a hekala do schodů, jako stará babka. Tak v polovině trati došla jejímu pravému kolenu už trpělivost, takže začalo dělat rotyku a vzpouzet se další zátěži. Naštěstí však stačila chvilka odpočinku a se zatnutými zuby se nakonec i paní Ráčková vyškrábala na poslední schod. A jelikož nemá rozum, tak následovala svého muže ještě i na o pár metrů dál stojící rozhlednu Elišku, z níž byl pěkný rozhled, jak po areálu, tak po přilehlém okolí. Pokud někdy navštívíte tento kraj, tak si prohlídku celého Stachelbergu určitě nenechte ujít. Rozhodně si to tu užijete a každý si přijdete na své. Lze zde strávit několik hodin a stále ještě stejně neprozkoumáte vše. A i když se Ráčkům moc nechtělo, tak i přesto se museli vydat zpět k autu a na cestu do své domoviny. Ale nebyli by to oni, aby to nevzali takovou „menší“ oklikou, okouknout další zdejší debužírovací stanoviště.
Pro obědovou pauzu si vybrali stylovou restauraci Na Šaldově statku v Jilemnici, která je okouzlila svým umístěním v krásné roubence. A nemohli si tedy vybrat lépe. Jídlo bylo vynikající a obsluha velmi příjemná a přátelská. S již nacpanými bříšky se pak vydali ještě na krátkou obhlídku celé přilehlé Zvědavé uličky s dalšími roubenkami, následovanou procházkou jilemnického zámeckého parku. Poté se přes hory a doly, Turnov, Mladou Boleslav a kdo ví, kudy všudy ještě, dostali zpět do svého domova.
Svatební cesta utekla Ráčkům jako voda, užili si spoustu legrace, nachodili spoustu kilometrů a vytvořili si spoustu krásných vzpomínek. A to ještě netušili, že to s nimi celé prožívalo i tak několikatýdenní klubko buněk, ze kterého se postupně vyvinul malý pan Ráček. Tak zazvonil konec a s koncem roku je konec i račímu vypravování o cestovatelských zážitcích ze svatební cesty. Ráčkové doufají, že se vám jejich vyprávění líbilo a že třeba i někoho inspirují k návštěvě zmíněných míst. U nějakého dalšího vypravování na začtenou.
#račísbližování | #love | Kateřina Klímová | Zdeněk Klíma
