O uplynulém pondělku jsem si takhle doma sbalila svých pět švestek a vyrazila vláčkem za panem Ráčkem poznávat nové tratě a kraje. Cesta to byla celkem náročná, téměř dvouhodinová, se dvěma přestupy a vystřídáním třech úplně rozdílných vláčků, ale co by slečna Ráčková z lásky nepodstoupila. A když už mám tu INkartu, tak přece nebudu pořád pendlovat jen Bechyňkou do Tábora a zpět. Odměnou za projevenou odvahu přicestovat, mi pak bylo vřelé přivítání u pana Ráčka doma a to nejen od rodičů, ale také hlavně od psa Oskara, velkého vášniváka, který by mě samou láskou nejraději spapal a z radosti, že mě zase vidí se i počural. Z toho usuzuju, že mě má mnohem raději, než pes Mates, který pak ve čtvrtek ani neprojevil moc radosti nad mým návratem domů. 
Jinak vás tu teda nebudu nudit výčtem toho, na čem všem výborném jsme si u Ráčka doma pochutnali, díky čemuž jsme se utvrdili v tom, že naše mámy jsou v otázce pohoštění hostů a množství navařených a napečených dobrot úplně stejné a rovnou přejdu k profi fotodokumentaci především našeho průzkumu rybniční oblasti kolem Naděje, Víry a Lásky. I když mi do toho možná unikne i nějaká ta milenecká fotka s mou novou čtyřnohou láskou. 
#račísbližování | #love | Kateřina Němcová | Zdeněk Klíma
