Ten čas letí jako bláznivý a je to naprosto neuvěřitelné, ale v neděli to bude už měsíc, co jsem naživo poznala toho nejmilejšího a nejhodnějšího ráčka pod sluncem, který mi svými činy a neustálými překvapeními dokazuje to, že krásné a romantické věci se nedějou pouze v knížkách a filmech, ale i ve skutečnosti, tady a teď, obyčejným smrtelníkům a že ta správná a pravá láska čeká na každého z nás, jen někoho si najde dřív a někoho později. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že mě ještě může potkat něco tak krásného a intenzivního, co přijde skoro jako blesk z čistého nebe a bude mě po většinu času nutit usmívat se jako měsíček na hnůj, létat pomalu v nebeských výšinách a žít víc v reálném světě a čím dál méně utíkat do toho imaginárního, knižního. Je to naprosto úžasné, mít někoho, s kým se člověk cítí výjimečný, uvolněný, přirozený, nemusí si hrát na něco, čím není, s kým se může smát, ale i podělit o starosti, toulat se po vlastech jihočeských a přitom jen tak být, užívat si přítomný okamžik a blízkost toho druhého. A jelikož tu Matěj ve svém štěku propálil naše první oficiální fotky se Zdendou, tak vám tady dám pár momentek z našich víkendových toulek po podzimních jižních Čechách, kdy nejnáročnější byl asi sobotní výstup po žluté na Boubín. To tak ještě budu někdy věřit slovu zkratka. Ono ze začátku to nevypadá na kdovíjak náročný výstup, ale v půlce kopce se člověk, s jazykem vyplazeným až na vestě, nestačí divit. Podle mě by to mělo být značené jako červená trasa s alespoň deseti vykřičníkama. Ale tak nakonec jsme to zvládli a přežili. A pevně věřím tomu, že stejně tak jako ten kopec, zvládneme společně překonat i každou další překážku, co se nám objeví na cestě…
Se Zdeněk Klíma
#račísbližování | #love | Kateřina Němcová | Zdeněk Klíma
