O prvním říjnovém víkendu jsem uprostřed dovolené vyrazil po delší době k tratím rychlostních zkoušek tradičního Pačíva, který se zabydlel ve dvoudenních soutěžích. Na posádky čekaly tradiční, přesto modifikované erzety linoucí se začínající podzimní krajinou. Po chladnějším a zamlženém sobotním ránu se objevilo sluníčko a jak diváci, tak i posádky si užili prosluněný den. Tempo bylo od začátku velmi vysoké a diváci si přišli rozhodně na své a odcházeli s vysokou hladinou adrenalinu v krvi. Nedělní ráno a vlastně celé dopoledne bylo ještě chladnější a mlha se roztrhala až těsně před polednem. I přesto se teploty držely poněkud níže. Na trati jezdci sváděli těsné souboje a všechny diváky dostával do varu souboj mezi dvěma největšími favority, Janem Kopeckým a Václavem Pechem. Souboj dvou jezdců jedoucích s rozdílnou technikou byl nervydrásající. Zároveň sledovat dva různé jízdní styly, čistou stopu Jana a agresivní, rozevlátý styl Václava, to je to pravé porovnání a většinou největší aplaus od přihlížejících diváků sklízeli Václav Pech se spolujezdcem Petrem Uhlem. Prostě není na dvoulitrové wéercéčko. A jelikož jsme začali nový styl psaní, tak nebude chybět ani pohled Katky, tak si vychutnejte i její zážitky z této soutěže a posbírané nové zkušenosti s fotoaparátem.
Katka: „V Pačejově to byla má druhá zkušenost s rally poté, co jsem byla se Zdendou již na rally v okolí Radouně, kde jsem ovšem byla pouze jako divák bez fotoaparátu v ruce. A musím se přiznat, že již v Radouni mě rally nadchla, ovšem až v Pačejově jsem pocítila to pravé mrazení v zádech, o kterém mi Zdenda vypravoval. Protože slyšet zvuk lesem přijíždějícího vozu Honzy Kopeckého, Václava Pecha a už vůbec třeba Porsche Radka Nešpora je opravdu nezapomenutelný zážitek. A málem došlo i na rozchod a rozkol v nastávající rodině, protože oproti Zdendovi a nastávajícímu tchánovi, fanouškům Václava Pecha, jsem já fandila Honzovi Kopeckému, kterého jsem ke svému smutku ovšem skoro vůbec neviděla mimo závoďák. A to proto, že jsme trávili více času u trati než v servisu, abychom pro vás zachytili průběh souboje mezi všemi jezdci napříč startovním polem a naše fotoreportáž nebyla jen a pouze o Honzovi a Vencovi. Poprvé jsem zde v rámci rally vzala taky do ruky Zdendou zapůjčený fotoaparát a pokoušela jsem se držet krok s mým milým a tchánem a objektivem jet zároveň se závoďákem tak, aby vznikla nějaká povedená umělecká momentka pro trumfnutí tchána v naší malé srovnávací soutěži. Žel bohu čím víc tchána popichujeme, tím více se snaží a zdokonaluje svůj cit pro uměleckou fotografii a je těžké s ním srovnat krok. Zároveň pro mě bylo zajímavé pozorovat dění v servisu i po příjezdu do cílové rovinky na náměstí v Horažďovicích, kdy mě zaujalo, jak se k sobě jednotliví závodníci chovají přátelsky a někteří z nich si již vychovávají své nástupce. I přes počáteční ranní nepřízeň počasí, kdy jsem měla husí kůži nejen ze zvuku projíždějících aut, ale i chladnějšího větru a nižších teplot, tak se mi v Pačejově velmi líbilo a pevně věřím tomu, že se tam napřesrok opět všichni vrátíme.“
Tak to byly naše zážitky a věřte, že o rozchodu Katka mluvila s nadsázkou, protože šlo a stále jde o zábavné popichování se a je to takové koření k zážitkům při sledování a focení závodů. Výlety s Katkou k tratím erzet jsou až neuvěřitelné a osobně jsem nadšený z toho, jak je Katka nadšená. Tak nás nepřestávejte sledovat a nyní se již pohodlně usaďte a vychutnejte si výběr z fotek, které se nám podařilo zachytit. A schválně, zda poznáte, co jsem fotil já, co Katka a co táta/tchán.
Více fotografií v galerii: 42. Invelt Rally Pačejov